To takhle vezmete auto, stany, pár dalších užitečných věcí pro přežití na cestách a vyrazíte směrem na sever, kde prý leží Norsko. Celou tu srandu nazvete roadtrip, protože plánujete ujet 4500 km. Že 1300 km trvá, než dorazíte vůbec do Norska, a dalších 300 km, než přejedete nejnudnější část země, vám ani vyprávět nebudu.
Po dvou dnech dálnic se konečně dostáváme nad Lillehammer, do národního parku Rondane. Ten mi dost evokuje nafouknuté Krkonoše, ale aspoň tu nikoho nepotkáváme. Než se totiž všechno sešlo a my mohli vyrazit do Norska, stalo se dost mainstream destinací. Němce, Švédy a Čechy potkáváme všude. Nor se stal raritním úkazem. Jedinou nadějí, jak se vyhnout davům, se stává pohyb po neznačených stezkách. Norské (ne)značení k tomu napomáhá. Silnice mají značené naštěstí kvalitně.
Nejsevernější bod naší výpravy představuje město Åndalsnes. Konečně pořádné fjordy a hlavně úžasné panorama, které jsem pekelně dlouho obdivoval na fotkách! Bohužel poté, co se vyškrábeme půl výškového kilometru nad město na vyhlídku, přiřítí se déšť. Dobrý fotky nebudou zadarmo.
Déšť Norsku však sluší. Třeba Trolí stezka, brutální výjezd plný vraceček, kdy řadíte jen jedničku, maximálně dvojku, by bez deště neměl tu správnou atmosféru. Koncentrace asijských turistů v těchto místech dosahuje enormních hodnot, jelikož nemusíte nikam pěšky. Město na ostrovech spojených podmořskými tunely nebo mosty – Ålesund – pouze probíháme. Stejně jako Bergen, Stavanger a další města. To protože města v Norsku jsou to nejméně zajímavé.
Na cestách se občas hádáme, zda je Norsko plagiátor. Místy nám připomíná Kanadu, podruhé Island, potřetí zase Nový Zéland. Nicméně ty epické fjordy má určitě z vlastní produkce. Občas k tomu přidá zvláštní efekty, jako třeba Trolí jazyk, placatý kus skály trčící do prostoru. Kdybyste z něho skočili, sbírali by vás o 600 metrů níž. Teda nejdřív byste museli vystát frontu na focení, aby to na vaší poslední fotce vypadalo, jakože jste tam sami. Bez toho by to nešlo, facebookový lid si to žádá. Ještě před tím vším počítejte se 4 kilometry pořádného stoupání a pak 7 kilometry ve sněhu, pokud vyrazíte v červenci. Tolik sněhu, co se válí po Norsku v létě, jsem v Čechách neviděl za posledních deset zim dohromady.
V hlavě mi uvízl jeden den, kdy si ráno užíváme léto a večer zběsile topíme v autě, protože projíždíme národní park Jotunheimen se zamrzlými jezery, masivními horskými štíty, třímetrovými závějemi a třemi stupni Celsia venku. Ta atmosféra se nedá popsat. Stejně jako to, že se o pár dní později v pohodě koupeme v Oslu v moři. Fotky tohle všechno dokáží vystihnout lépe, takže dost řečí a koukněte na ně.
Foceno na Fujifilm X-E2 + 18mm f2 + 35mm f1,4