Rubriky
Cestování

Maďarská Budapešť

Další položkou na seznamu míst, která jsem chtěl vidět na vlastní oči, byla Budapešť. Zvěsti o kráse tohoto města mě nenechávaly klidným téměř dva roky, kdy jsem se nemohl rozhoupat a vyrazit. Až na začátku února přišel konečně správný impuls – akce 1+1 jízdenka zdarma od Eurolines. Přes airbnb jsme si zamluvili pokoj nedaleko centra a začali se těšit.V osm zvoní budík. Už naštěstí ne ve dvě ráno jako při cestě do Osla. Hlavně nezapomenout vytištěné jízdenky, Eurolines totiž neakceptuji elektronickou verzi jako Student Agency. Pokrok se kdesi zastavil. Naše cesta vede skrz Bratislavu, kde se naskýtá úžasná scenérie – na jedné straně hrad, na druhé obří lodní jeřáby a komíny. Podhradí jak má být.  Jinak po cestě toho k vidění mnoho není, jelikož Maďarsko je v severní části srovnáno buldozerem do úhledné roviny.

Po příjezdu do Budapešti směřujeme do našeho adoptivního domova pěšky. Po cestě není co k vidění. Jenom šeď a hromada aut. Jak později zjišťujeme, je to celkem běžný stav mimo centrum. Budapešť je zkrátka město aut a ruchu. GPS nás dovádí na začátek naší ulice. Rychle se mi vybaví jižní Itálie, protože tak to tady zhruba vypadá. Procházíme okolo malých kaváren s posezením venku, několika minibarů a pár týpků, kteří určitě dělají pro konkurenční mafii. Jak ale putujeme dál, charakter ulice se nenásilně mění a ve chvíli stojíme ve vilové čtvrti s pamětihodnými domy. Neuvěřitelné. V jednom takovém domě se nachází i náš pokoj. Musím říct, že byt je opravdu velkoryse prostorově řešený, ostatně jako celá Budapešť.

Po vybalení rychle vyrážíme do ulic. Bydlíme vedle obřího parku, kde se mimo ZOO a lázní nachází i nádherný hrad Vajdahunyad s rybníkem, bohužel vypuštěným. Nikde ani kachna, jen haldy turistů včetně nás. Má touha po vodních plochách zůstává neutišena, a tak nás táhnu k Dunaji.

Přímou čarou se dostáváme až k Markétinu ostrovu, který slouží jako obří park. Dle nekonečné valící se vlny lidí mířící z mostu na ostrov soudíme, že hojně navštěvovaný. On vůbec samotný most poskytuje dobrý bod na kochání se budapešťským panorama. Před vámi široká řeka, po levé straně monumentální budova parlamentu, napravo na kopci Rybářská bašta, vedle rozsáhlý Budínský hrad a v dáli citadela. Vše navíc večer tak krásně nasvíceno, koukněte na fotky.


Následující den si cestu k řece zkracujeme druhým nejstarším metrem v Evropě z roku 1896. Prvenství drží londýnské. Metro má sympaticky malé rozměry a jednoduchou secesní výzdobu. Vystupujeme ve stanici Dérek fere. Procházíme malé trhy a zastavujeme se na pravý maďarský langoš. Nesmaží se, ale peče v peci. Popravdě mi chutnal více než italská pizza, které se v mnohém podobá. Po cestě k parlamentu míjíme baziliku sv. Štěpána, jenž dvojnásobně převyšuje okolní domy. Pěkná stavba. Budova parlamentu je hlavní chloubou Budapešti a ani se nedivím. Z dálky vypadá vskutku dobře, zblízka mne však tolik neuchvátila. Některé věci vyniknou lépe z celkového pohledu.

Přecházíme most na druhou stranu Dunaje a šplháme na budínský kopec k Rybářské baště – neogotickorománské stavbě s největší koncentrací selfíčkářů široko daleko. Z bašty je nádherný výhled na celé město. Co tuto opět pěknou stavbu ovšem kazí, je necitlivě přistavěný hotel Hilton. Za baštou se nachází několik pěkných uliček a pár z nich jich vede k Budínskému hradu. Ten je dle budapešťských standardů opět obrovský. Ke konci druhé světové války si jej bohužel našly bomby a oheň. Po válce byl hrad sporně opraven, i tak ale prý bývá považován za jednu z nejhezčích královských rezidencí na světě. Rád bych ho viděl v původní podobě. Tato mne tolik neoslovila. Plány na alespoň částečnou obnovu leží na stole od roku 2006.

Na prohlídku nám zbývá poslední památka, citadela na vedlejším kopci. Při přechodu se v údolí zastavujeme na pravý maďarský guláš. Přesněji řečeno na polévku. Pravý guláš se totiž nepodává s knedlíky, ale má konzistenci polévky. Obsahuje více kmínu, jinak rozdíl oproti našim receptům není výrazný.

Po obědě vycházíme na Gellért hill. V něčem mi připomíná brněnský Špilberk. Kopec byl pojmenován po sv. Gerardovi, který dle pověsti přišel pomoci Maďarům s konvertováním ke křesťanství. Ne každý ale chtěl změnit víru a tak ho zajali, zavřeli do sudu a pustili z kopce. Jde tedy možná o první doložený případ zorbingu v Maďarsku. Z kopce je skvělý výhled, člověk má město jako na dlani. Blíží se večer, a proto jsme se rozhodli počkat zde na rozsvěcení města. Trápí mne totiž otázka, zda mají centrální červené tlačítko, kterým rozsvítí vše najednou. Zklamali mně. Nejdříve se rozsvěcí lampy, poté mosty a nakonec budovy. I když těm to trvá, světla chvíli nabíhají. Popravdě města v noci mám raději než ve dne. Ulice se vylidní, aut ubyde a všude se rozhostí větší klid. A když přes den počasí nepřeje a zahaluje město šedí, v noci vše obživne v záři reflektorů. Atmosféra se změní k nepoznání, město dostane zcela nový tvar. Vyrážíme zpět podél Dunaje, užíváme si novou atmosféru a já s radostí fotím tu krásu.

Budapešť jsme navštívili o víkendu 21.-22.3. a město teprve rozkvétalo. Doporučuji vyrazit spíše v první půlce dubna. Určitě se ještě vrátíme jindy, město je plné zeleně a bylo by škoda nevidět to. Navíc nám schází návštěva lázní nebo zoo, kde mají nově i koaly!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.