Je konec ledna 2012, venku hotová mrazivá Sibiř. S kámošem sedíme u číňanů čekajíc, až nám donesou vytoužený nudle. “Jsem zase nějakej nachcípanej. Máma říkala, že by mi ten kašel zlepšil mořský vzduch” nahodil mezi řečí Kryštof. “Ze srandy dodala, ať zajedeme vyvětrat ten tetin letní byt co má na jihu Itálie.” “Tak zajedem, ne?” vypálím ze sebe zcela vážně. Za tři dny máme letenky na mailu a za čtrnáct dní přistáváme už ve třech v Bari na letišti. V první chvíli tomu nemůžeme absolutně uvěřit. “Chápete, že tady fakt stojíme? Na jihu Itálie? V únoru?” snažíme sami sebe ujistit, že se nám to nezdá. Nezdálo. I když často jsme si jak ve snu připadali. Ve zvláštním snu. Ani nevím, jak bych vám to popsal, protože mnohdy se to dost těžko vystihuje, to byste prostě museli zažít s námi.
Postapokalyptická atmosféra, často jak vystřižená ze hry Half-life 2, nás doprovázela na každém kroku. Nedostavěné betonové věže, opuštěné budovy uprostřed nekonečných olivových hájů, policie kontrolující co máme v taškách. Stovky prázdných nábojnic mezi olivovníky. Šílenci v autech a jako důkaz snad tisíckrát proražená svodidla u silnic. Agresivní opilci, koupání v bývalé vojenské oblasti a mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale stejně bych celej tenhle trip nevystihl. Naštěstí jsme to celé ve zdraví přežili. Naštěstí. Tři měsíce po našem odletu se ve městě Brindisi, kde jsme byli na výletě, odehrál bombový atentát.
